Hlavní nádraží
Když byla v roce 1851 zprovozněna trať z Prahy do Drážďan, stalo se nádraží v Podmoklech první mezistátní přechodovou stanicí parostrojní dráhy v Čechách. Do dvaceti let poté byly Podmokly dopravním uzlem. Dobudování evropské železniční sítě a růst objemu přepravy posílily význam pohraničního přechodu Podmokly (dnes Děčín) - Bad Schandau. Někdejší pražsko-drážďanská dráha dnes patří do nadřazené dopravní sítě celorepublikového významu, neboť je součástí železničního tahu, který propojuje evropský jih a jihovýchod se severem (severské přístavy). V nákladní přepravě se přechod Děčín-Bad Schandau zařazuje k nejzatíženějším pohraničním přechodům na kontinentě. V roce 1842 schválil císař trasu dráhy navrženou inženýrem Janem Pernerem, a ten roku 1845 trať vyměřil. V Podmoklech a okolí byly r.1846 zahájeny přípravy stavby vykupováním pozemků a v roce 1847 se začaly zpřístupňovat skalnaté úseky trháním a odřezáváním skal a proražením dvou tunelů:pod Pastýřskou stěnou a Červeným vrchem. V duchu romantismu dostaly tunely podobu gotizujících bran s lomenými oblouky a s cimbuřím. Staly se charakteristickým prvkem tehdejších Podmokel a oblíbeným motivem výtvarníků, kteří zobrazovali železnici a krajinu Děčínské kotliny. Stavba dráhy zaměstnala tisíce stavebních dělníků, kameníků, tunelářů, zedníků i tesařů a spotřebovala mnoho tun střelného prachu. Výstavba rychle pokračovala, ale průběh prací narušily události revolučního roku 1848, takže provoz dráhy byl oproti původnímu záměru zahajován po etapách. Práce na zdejším úseku byly v r.1848 již tak daleko, že při stavbě mohla pomáhat lokomotiva, která se pohybovala po provizorně položených kolejích. Českou část trati stavěl rakouský stát pod hlavičkou Severní státní dráhy. Výstavbu realizovala prominentní firma bratří Kleinů a firma Vojtěcha Lanny (řízením stavby byl pověřen vrchní inženýr státní dráhy K. Köp). Doprava byla zahájena 6. dubna 1851, kdy proti sobě vyjely z Prahy a Drážďan dva slavnostně vyzdobené vlaky, aby se setkaly na ověnčeném podmokelském nádraží. Hranice byla označena státními znaky, nechyběly slavobrány ani uspořádání slavnostní bohoslužby a vysvěcení tratě. Na paměť této významné události byly vydány pohlednice a grafická alba. První rakouské mezistátní železniční spojení tak bylo slavnostně otevřeno. Vládní dohody mezi Rakouskem a Saskem určily Podmokly jako společnou přechodovou stanici a vymezily místo překročení zemské hranice u Dolního Žlebu (provoz dráhy na úseku z Podmokel k zemské hranici byl pronajat Sasku), dále stanovily řešení celních a policejních záležitostí hraničního přechodu a detailně vymezily i oblasti výkonu služby jednotlivých železničních odvětví. Z těchto důvodů byla podmokelská nádražní budova osově symetrickou stavbou, sloužící potřebám jednak rakouské, jednak saské železnice Bylo tak vystavěno jak původní podmokelské nádraží, které se nacházelo v prostoru před tunelem pod Pastýřskou stěnou, tak nová nádražní budova postavená roku 1864. Druhou trať, která byla přivedena do Podmokel, vystavěla v roce 1869 Česká severní dráha, která postavila do roku 1872 také vlastní budovu, přiléhající k podmokelskému nádraží. Po roce 1858 se začalo od Ústí n. L. přepravovat po „podmokelské“ trati a po Labi podkrušnohorské uhlí, které se pro průmyslovou výrobu brzy stalo nepostradatelným zdrojem energie. Protože se stoupající spotřebou uhlí rostla nejen těžba, ale i nároky na jeho přepravu, bylo třeba propojit železniční a vodní dopravu. Když byla založena Společnost Duchcovsko - podmokelské dráhy a získala koncesi na spojení důlního území na Teplicku s Labem prostřednictvím podkrušnohorské dráhy (z Duchcova přes Telnici a údolím Jílovského potoka do Podmokel), vybudovala v roce 1871 trať, která se stala údajně nejnákladnější železniční drahou v Čechách. První vlak této dráhy přijel do Podmokel 2. října 1871. Ze samostatného nádraží (dnes stanice Děčín-západ) byla dráha napojena na „podmokelskou“ trať a vlečnou drahou na rozběleský přístav s překladištěm. V Podmoklech si vybudovala technickou základnu - železniční dílny pro údržbu a opravy lokomotiv i vagónů (1871) a výtopnu pro parní lokomotivy. Jméno křižovatky „U výtopen“ dodnes připomíná nejen tuto dráhu, ale vlastně slávu parních lokomotiv vůbec.