Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zámek

16. 8. 2008

Někdy v polovině 13. století byl na ostrožně nad řekou Labem vystavěn podle nové západní techniky kamenný hrad, který plnil také funkci pohraniční pevnosti. O jeho významu svědčí skutečnost, že byl zařazen k těm panovnickým državám, které měl král Václav II. roku 1283 zastavit Otovi V. Braniborskému jako záruku výkupného ze zajetí. Ve stavebním vývoji hradu v době Vartenberků a pánů z Bünau sehrála svou roli praxe rozdělování majetku (tedy i hradu) mezi jednotlivé členy těchto rodů. Nejpozději v poslední čtvrtině 14. století se hrad již diferencoval do dvou částí - „zadního“ (horního) hradu na západní straně ostrožny a „předního“ (dolního) hradu na východě. Zatímco mezi nimi byl hluboký „zadní „ příkop (později Orlí, zrušen 1790), „přední“ příkop odděloval dolní hrad od nevelkého opevněného předhradí na východní straně ostrožny. Její strmý skalnatý terén byl využit ve fortifikačním systému hradu i vartenberského města. Proměny hradu, k jehož pozůstatkům patří některé sklepní prostory, fragmenty zdiva i zbytky hradebních a parkánových zdí, nelze zatím rozpoznat. Jeho původním jádrem bylo věžovité stavení na jihozápadní straně ostrožny. Páni z Bünau přeměnili hrad ve 2. polovině 16. století v pohodlnější sídlo, které odpovídalo nákladnějšímu způsobu života renesanční šlechty. Zmiňuje se zde kaple, rytířský sál, bohatá obrazová a genealogická výzdoba, lékárna, lázeň či šermírna, ale rovněž řada hospodářských zařízení (kovárna, pekárna, pivovar, porážka dobytka, dílny aj.). Zatímco „horní „ hrad zůstával v zásadě středověký (hlavní budova orientovaná gotickým stupňovitým štítem na západ podržela svoji podobu do poslední čtvrtiny 18. století v „dolní“ části vystavěli Bünauští několik objektů nově. Dochovala se znaková aliance Güntera z Bünau a Magdaleny z Ebeleben z roku 1573. Velké změny přinesla raně barokní přestavba, zahájená v roce 1662 hrabětem Maxmiliánem Thunem, která trvala třicet let. Budovy na severní straně ostrožny byly architektonicky spojeny, na východní straně nechal Maxmilián vystavět vstupní křídlo s výrazným průčelím (znaková výzdoba, nápisy) a v jižní části dal postavit zámeckou věž a konírnu s terasou (konírna patří k nejcennějším uměleckým památkám v prostoru zámku). Na západní a zčásti i na jižní straně zachoval staré paláce a hradní kapli sv. Jiří. Ostrožna nedovolovala plošné rozšíření zámku, a protože objekt měl stále statut pevnosti, bylo třeba skloubit představy barokního velmože s požadavky na obranné funkce (v rámci úprav fortifikačního systému vznikla na severní straně dělová bašta). Po pruské invazi (1778) zrušil císař Josef II. pevnostní statut děčínského zámku (1779, v rámci rozhodování o výstavbě Terezína), neboť jeho opevně- ní již nemohlo odpovídat soudobým vojenským požadavkům. Rakouský podmaršálek Václav Josef hrabě Thun zahájil v roce 1786 rozsáhlou přestavbu, která skončila roku 1803: byla stržena většina starých paláců, kaple i příčné nádvorní křídlo, Orlí příkop byl překlenut a využit pro vinné sklepy; přebudováním jihovýchodního stájového traktu vznikly nové sály (divadlo knihovna); nestejná úroveň budov byla srovnána a trakty byly sjednoceny architektonickými prvky i povrchem fasád. Zámek tak získal nynější raně klasicistní podobu (J. W. Kosch). Na straně k řece byla postavena štíhlá vznosná věž (věžní hodiny byly nově uvedeny do chodu poprvé v r.1967). V 19. století se uskutečnily pouze drobnější stavební úpravy (J. Ch. Schuricht, později hlavni hraběcí stavitel ing. J. Čejka). V roce 1932 prodali Thunové zámek československému státu, který sem umístil kasárna. Hraničářský prapor č.1 vystřídal v r.1938 wehrmacht a po československé armádě, která se sem r.1945 vrátila, přišlo do Děčína roku 1968 sovětské vojsko. Jeho pobyt způsobil celému zámeckému areálu velké škody.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA