Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stručné dějiny Děčínské kotliny

17. 7. 2008

Nejstarší nálezy dokládající působení člověka na území dnešního města Děčína pocházejí z dlouhého období pravěku. Lidu lužické kultury bývá připisováno výšinné sídliště na Kvádrberku z mladší doby bronzové. Nejrozsáhlejší prehistorický sídelní celek se rozkládal v laténské době v prostoru nynější tovární čtvrti mezi Rozbělesy a Podmokly. V materiální kultuře jeho obyvatel, archeology někdy označované jako podmokelská nálezová skupina, se smísily prvky jak z keltského a germánského kulturního okruhu, tak i kultur starších. V poloze mezi Rozbělesy a Podmokly je doloženo od starší doby hradištní také první slovanské osídlení Děčínské kotliny (z doby od přelomu 7.- 8. století. S příchodem zemědělského slovanského obyvatelstva se datují počátky trvalého osídlení Děčínska. O slovanském původu většiny zdejších vsí a osad svědčí také místní jména (Podmokly, Chrochvice, Chrást, Nebočady, Boletice. Březiny, Bělá, Křešice atd.) i řada jmen pomístních. K roku 993 je listinně zmiňována provincie děčínská, která byla jednou z pohraničních správních oblastí raného českého státu. Nepřímo je tak doložena i existence správního sídla, třebaže přesnější zprávy o vlastním hradišti se dochovaly až z 12. století (první zmínka 1128; 1199 nejstarší jmenovitá zpráva o děčínském kastelánovi Bohuškovi). Vedle správních a vojenských funkcí byla s hradištěm spojena také ochrana labské vodní cesty a vybírání cla ze soli dopravované po řece ze Saska do Čech (první zmínka o cle 1146; umístění celnice neznáme). Územím procházely stezky napojující Děčínsko na zemské cesty, které spojovaly Čechy s Míšeňskem, Lužicí s tzv. Záhvozdím kolem Žitavy. Hradiště je kladeno do polohy děčínského zámku na strategicky situované skalní ostrožně nad řekou Labem. Bylo součástí přemyslovské hradské soustavy a stalo se základním článkem děčínské sídelní aglomerace v raném středověku. Postupně se hradiště transformovalo do podoby vrcholně středověké pohraniční pevnosti - z kamenného hradu vystavěného na ostrožně někdy uprostřed 13. století se však v důsledku pozdějších přestaveb dochovalo jen velmi málo. S rozkladem přemyslovské hradské správy v první třetině 13. století ovládly rozsáhlou východní část bývalé děčínské kastelánie šlechtické rody Markvarticů a Ronovců, které zde intenzivní kolonizací vybudovaly v průběhu 13. století základy vlastních majetkových domén (opěrným bodem Markvarticů se stal hrad Scharfenstein/Ostrý u Benešova n. PI.). Osídlovací proces byl pak na Děčínsku dovršen po příchodu německých kolonistů a někdy v polovině 14. století v podstatě skončil. V polovině 13. století byl v moci panovníka pravděpodobně již jen děčínský hrad s nejbližším okolím. Vzrůstající majetkové ambice šlechty vedly k rozporům s králem Přemyslem Otakarem II., který dal k posílení své moci založit jižně pod hradem město. Na počátku poslední třetiny 13. století tak vzniklo v dosud neosídlené poloze (později nazývané Mariánská louka) město Děčín, které se poprvé písemně uvádí roku 1283. O jeho založení panovníkem svědčí rovněž obraz českého královského lva na pečeti a později i ve znaku města: dvouocasý lev, který drží proti sobě obrácenou rybu. Sídlišti na Mariánské louce je od roku 1984 věnována systematická pozornost archeologických výzkumů, které odkryly část pozůstatků městské zástavby a opevnění, kostela i hřbitova. Rozvoj města kulminoval na přelomu 13. a 14. století, později však stagnoval a zhruba po stech letech své existence sídliště zaniklo. Třebaže život města ohrožovaly povodně a zřejmě se mu nevyhnula ani morová epidemie (1363 - 1364), hlavní příčinou stagnace a posléze i zániku se staly významné majetkoprávní změny, když na počátku 14. století získali Děčínsko páni z Vartenberka, jedna z odnoží markvartického rozrodu. Vartenberkové se pak v průběhu 14. století stali nejbohatším a nejmocnějším feudálním rodem v severních Čechách. Nevíme, zda se Vartenberkové zmocnili zdejšího majetku úchvatem, nebo zda jej dostali od českého krále. Děčínské dominium, které bylo oporou jejich hospodářské a politické moci, zahrnovalo na Děčínsku a Ústecku nejméně kolem šedesáti vsí a pět hradů (několik tvrzí drželi vartenberští manové z řad drobné šlechty - Podmokly, Libverdu, Želenice atd.). V 15. století se državy rodu významně rozšířily o území východně od Děčína (Českokamenicko, Benešovsko); v šedesátých letech 15. století k nim nakrátko patřílo i vzdálenější tolštejnské zboží. Děčínský hrad (později zámek) získal za Vartenberků novou funkci: stal se hlavní rodovou rezidencí šlechtických majitelů panství. S touto skutečností zůstal pak až do poloviny 19. století spojen také vývoj města. Nástup Vartenberků předznamenal závažnou sídelní a právní přeměnu Děčína. V nepochybně rozporuplném soužití s někdejším královským městem usilovali Vartenberkové o jednoznačné stanovení vztahu vrchnost - město, tedy o změnu právního postavení Děčína: v rámci nově se utvářejících vazeb se z města královského stalo město poddanské. Potřeba právního znovuvymezení Děčína byla pro Vartenberky pravděpodobně hlavním důvodem k vysazení nového města v poloze severně od hradní skály, kam také přeložili osídlení původního města na Mariánské louce (nejpozději roku 1368 již měl kostel sv. Václava, nacházející se severně od hradní skály, funkci děčínského farního chrámu; zpráva z r.1389 pak existenci nového města zcela prokazuje). Formování nového poddanského města bylo dovršeno počátkem 15. století dvěma privilegii, která městu Vartenberkové udělili. Proces sídelních, hospodářských a právních transformací skončil. Přenesením Děčína do nové polohy a do nových hospodářských a právních podmínek zaniklo staré královské město a na Mariánské louce dožívaly v 15. století již jen zbytky osídlení. Nové město bylo vysazeno na mírně vyvýšené labské terase ve vzdálenosti asi 100 m od břehu řeky. Prostor poměrně pravidelného půdorysu na rozloze přibližně 12 ha byl sevřen kamennými hradbami zakotvenými v hradní skále, které doplňovaly asi čtyři bašty a chránily valy a příkopy. Na východní straně posilovaly ochranu města bažiny a soustava navzájem propojených rybníků napájených slepým ramenem Ploučnice (tzv. PIümpe). Vodní příkop na jižní straně byl využíván starým obilním mlýnem (později Zámecký mlýn) jako náhon. Vartenberské město otevírala Křížová brána, před kterou se scházely cesty od Litoměřic (Prahy) a od Benešova (n. PI.), resp. (České) Lípy. Konkrétní umístění Křížové brány, jíž dal své jméno malý kostel, neznáme v důsledku pozdějších změn terénu na jižní a východní straně zámecké ostrožny. Další dvě městské brány umožňovaly vstup do města jednak na západní straně od Labe - Labská brána, jednak na severní straně od lužické cesty - Kostelní (později Císařská) brána. Rozvoj svého města podpořili Vartenberkové cestou udělování privilegii a práv. V privilegiích z let 1407 a 1412 přiznali Jan IV. a Zikmund I. z Vartenberka měšťanům plné městské právo (podle litoměřického, resp. magdeburského městského práva). Rovněž množící se doklady městské správy (purkmistr a konšelé doloženi 1384, 1407 nejstarší dochovaná městská pečeť atp.) potvrzují, že počátkem 15. století byl právní a institucionální vývoj města prakticky již dovršen. V rámci rozsáhlého vartenberského dominia se Děčín stal jak řemeslnicko - obchodním centrem, v němž se rozvíjela cechovní výroba (nejstarší doložený cech měli 1384 ševci), tak i kulturním střediskem se třemi kostely a se školou (zmiňována 1422). Příhodná poloha na Labi předurčila městu význam dopravního a obchodního střediska. Rozvoj Děčína zbrzdily husitské války (1423 údajně vypálili město husité) a následující tzv. vartenberské války, které Vartenberkové a jejich spojenci vedli dvanáct let (1433-1444) s domácími sousedy i se Sasy (1436 obléhalo saské vojsko Děčín), hlavně však s lužickým Šestiměstím. V době vnitřních sporů a nepokojů v zemi bez krále snadno přerostly soukromé rozbroje a půtky zemské hranice. Loupežné nájezdy, přepadání a plenění střídala vyjednávání a krátkodobá příměří. Až trestné tažení devíti tisíc Lužiců v roce 1444 přiblížilo konec těchto kořistnických válek. Po dobu čtrnácti dní bylo vartenberské zboží vypalováno a pleněno. Při dobývání děčínského hradu, který zčásti lehl popelem, utrpělo značné škody i město. Výraznější rozvoj města nastal pak po roce 1478, kdy se ujal držby panství Zikmund II., poslední majitel Děčína z rodu Vartenberků. Závěrečná čtvrtina 15. století znamenala v dějinách města počátek nového období charakterizovaného rostoucí hospodářskou aktivitou a všestranným rozkvětem, který kulminoval na začátku 17. století. Umožnila jej významná právní a hospodářská podpora, které se Děčínu dostalo formou dalších privilegií a rozšiřováním práv, svobod i majetku města: jak od Zikmunda z Vartenberka, tak od dalších držitelů panství, zejména od Mikuláše Trčky z Lípy, posledního českého pána na Děčíně (1511-1515), ale i od Jana ze Salhausenu, který sem přišel roku 1515 ze Saska. Salhausen panství prodal příbuznému Rudolfovi z Bünau (1534), jehož dědicové zůstali majiteli Děčína do roku 1628. Ruku v ruce s ekonomickým rozvojem rostl Děčín v 16. století také populačně a urbanisticky, aby se na přelomu 16. a 17. století zařadil mezi lidnatá a prosperující města. Hospodářský význam, počet domů (asi 340 domů včetně předměstí) a obyvatelstva (asi 2000 obyvatel) přivedl tehdy Děčín na úroveň předních severočeských královských měst. Významným zdrojem nových příjmů se stala v roce 1511 práva várečná a výčepní: odkoupením vrchnostenských pivních pánví od Mikuláše Trčky z Lípy získalo město, v němž bylo jedenapadesát právovárečných měšťanů, skutečný pivní monopol. Nemalé příjmy plynuly Děčínským z dálkového labského obchodu provozovaného vlastními plavidly (vývoz obilí, ovoce, vína, dříví atd.), ale i z cel, solného obchodu, tržních práv atd. Ve městě se konaly tři výroční trhy: práva jarmarků Májového (1480) a Svatovavřineckého (1509 udělil Děčínu král Vladislav, právo Lednového jarmarku získalo město od císaře Rudolfa II. (1595). Rozšiřovala se řemeslná výroba, v níž se uplatňovaly i některé specializované obory jako bylo kloboučnictví, cínařství, kamenictví či lodní stavitelství. Počet cechů se ustálil na devíti (řeznický, pekařský, ševcovský, krejčovský, kovářský, bednářský, truhlářský, hrnčířský a soukenický); cechovní organizaci měli také předměstští a venkovští rybáři. V Děčíně se nacházelo několik výrobních zařízení (cihelna vápenka, palírna, loděnice, kamenolomy a počátkem 17. století i papírna, která však zanikla). Město provozovalo přístaviště, dva labské přívozy (horní a dolní, skládky dříví a městský vodovod (od 1509, kolem 1574 byl vodovod přiveden až do některých domů). Převážná část hospodářské aktivity měšťanů se realizovala v Sasku, řada děčínských kupců však pronikla po řece až do Hamburku a získala tak obchodní kontakty v Holandsku, Dánsku i Turecku. Stavební činnost se ve městě výrazně oživila zejména ve druhé polovině 16. století. Kolem roku 1600 se v Děčíně nacházelo 170 až 180 městišť, z nichž asi 130 zaujímalo prostor kolem náměstí a sedmi hlavních ulic, které vybíhaly z náměstí směrem k hradbám (pravděpodobně již od vysazení města Vartenberky). Obdélnému náměstí dominovala radnice a kupecký dům zvaný Gewanthaus, v jehož patře byla velká obchodní hala děčínských soukeníků a pláteníků. Náměstí rozdělovalo město na menší východní (horní část a větší západní (dolní část směrem k Labi, v níž se nacházelo několik příčných spojovacích uliček (v jedné z nich byly masné krámy). Osídlení vně hradeb se ustálilo do pěti předměstí, z nichž největší bylo Labské předměstí (na přelomu 16. a 17. století představovalo předměstské osídlení celkem asi 120 domů). Do právního svazku s městem náleželo také asi čtyřicet venkovských usedlostí rozptýlených v okolí Děčína. Pod pravomoce děčínské rychty a do městského farního obvodu spadala většina okolních vsí. Hospodářská prosperita umožnila uskutečnit řadu nových staveb. V sedmdesátých letech vystavělo město na východní straně čtvrtou městskou bránu - Novou neboli Benešovskou, vedle níž byla později proražena fortna (obyvatelům předměstí sloužily i čtyři další branky). Roku 1594 vyrostla nad Labskou hranou vznosná věž ozdobená kamennými znaky města a rytířů z Bünau (věž sloužila také jako sýpka pro obilí skládané ze člunů). Byla přestavěna a rozšířena radnice a špitál, opravovaly se hradby a cesty, dláždily s ulice a starý most přes Ploučnici na Litoměřické cestě nahradil nový kamenný most. Bohatí měšťané přestavovali své domy a ozdobili jejich průčelí honosnými reprezentativními portály. Bohatství jim dovolovalo zakoupit si pozemkový majetek a šlechtický titul: koncem 16. století žilo ve městě na třináct rodin nobilitovaných měšťanů. Se stoupajícími nároky na životní styl rostly také kulturní potřeby a vzdělanost měšťanské společnosti: hrálo se divadlo, farní kostel dostal nové varhany, byla zřízena dívčí škola (1606); v dnešní Lázeňské ulici se nalézala stará městská lázeň a již před rokem 1567 působil v Děčíně lékař. Kulturní rozkvět byl spojen jak s pronikáním myšlenek humanismu a renesance, tak i s rozšířením a zdomácněním luterské reformace, kterou páni z Bünau jako vrchnost prosazovali (1559 nahradil první luterský pastor katolického faráře). Reformace se šířila ze Saska, k němuž se obracela také kulturní orientace města. Noví obyvatelé, které do Děčína přitahovaly příznivé ekonomické podmínky, přicházeli většinou rovněž ze Saska. Se saským prostředím pojila měšťany i pány z Bünau celá řada hospodářských, kulturních a společenských vazeb až po nejužší příbuzenské vztahy (v děčínské matrice od roku 1596 o nich nacházíme stovky dokladů). Proces poněmčování města i širšího regionu Děčínska tak byl urychlen nejen příchodem Salhausenů a Bünauských jako nové, německé vrchnosti, ale i samotným hospodářským rozvojem v průběhu 16. století. Období držby panství rytíři z Bünau charakterizuje jejich intenzivní ekonomická, obchodní i stavební činnost. Kromě přestavby děčínského hradu v pohodlnější renesanční sídlo postavili také několik drobnějších sídel jako středisek jednotlivých majetkových dílů, do nichž si děčínské panství rozdělili (Schönstein - nedochovaný zámek u obce Tisé, dále Libouchec, Bynov a Podmokly). Bünauští rozšiřovali staré a zakládali nové dvory, k nimž skupovali pozemky (hospodařili celkem na osmi dvorech), vystavěli dva velké ovčíny, vysazovali ovocné sady, chmelnice a vinice. Kupovali domy ve městě, provozovali cihelnu a soukenickou valchu, těžili stříbro v Roztokách a zřídili šmelcovny a hamry, vykoupili staré měšťanské pily a postavili několik nových (1580 bylo v provozu deset pil). V prodeji dříví, převážně do Saska, se stali skutečnými velkoobchodníky. S růstem ekonomické aktivity Bünauských se však začaly zhoršovat dobré vztahy mezi vrchností a městem, zejména po roce 1554, kdy se ujal držby Günter z Bünau, který zahájil útok na městská várečná práva: nové panské pivovary (v Schönsteinu, na děčínském zámku a od r.1579 také v Těchlovicích) se staly pro město tíživou konkurencí. Narůstaly rovněž spory o pozemky či o přívoz, o platy, daně a cla. Protože ekonomická prosperita měšťanů posílila jejich sebevědomí, bránili se proti omezování práv a svobod. Střet zájmů nakonec přivedl město do ostrého konfliktu s vrchností,který vyvrcholil roku 1602. V odpověď na stížnosti Děčínských u císaře, v nichž nechyběly reminiscence na někdejší postavení královského města, zabavil Jindřich z Bünau městská privilegia a uzavřel radnici. V roce 1604 město spor definitivně prohrálo a za svoji „rebelii“ muselo ještě zaplatit pokutu šest set kop míšeňských grošů. Prohrané spory s Bünauskými, důsledky českého stavovského povstání a třicetileté války, nastupující rekatolizace a v neposlední řadě i nová katolická vrchnost zasáhly do života města velmi podstatně. Nemalá část protestantského obyvatelstva odešla do Saska a mezi těmi, kteří ve městě zůstali, si vybíraly své oběti morové epidemie (1626,1632,1641); válka ochromila hospodářský život, zastavila dálkový obchod a přivedla na zámek saské, císařské a švédské posádky. Zatímco k roku 1654 stálo v Děčíně včetně předměstí 244 domů, z nichž bylo 39 pustých, v roce 1662 se eviduje již pouze 217 domů. Namísto rychlé poválečné obnovy čekala na město další morová rána (1672) a posléze i série zhoubných požárů, z nichž první vypukl v roce 1682 (shořelo 107 domů, kostel s farou, radnice i škola). Rudolf z Bünau prodal v roce 1628 děčínské panství a odešel do Saska. Novým majitelem se stal císařský plukovník Kryštof Šimon svobodný pán z Thunu (od 1629 hrabě Thun-Hohenstein), jehož rod, pocházející z Tyrol, nabyl v Čechách z pobělohorských konfiskací a prodejů řadu panství a statků. Děčínská linie hrabat Thun-Hohensteinů (dále jen Thunů) setrvala pak v držbě zdejšího majetku tři sta let. Thunové zastávali v habsburské monarchii přední vojenské, církevní, dvorské a diplomatické funkce. Postavení rodu mělo odpovídat také velkoryse přebudované sídlo v Děčíně. Raně barokní přestavba zámku a jeho širokého předpolí, uskutečněná Maxmiliánem Thunem (1638 - 1701), dala vzniknout pozoruhodným architektonickým dílům (tzv. Dlouhá jízda, tzv. Růžová zahrada, zámecký kostel Povýšení sv. Kříže). Současně se ale podstatně dotkla města samého, neboť znamenala řadu dispozičních změn v jeho půdorysu (Thun vykupoval městiště a dal strhnout asi 30 domů): staré komunikační a fortifikační vazby mezi městem a někdejším hradem zanikly, když se prostor na úpatí zámecké ostrožny přeměnil v zámecký okrsek s novými dominantními vrchnostenskými stavbami. Nové podzámčí rozdělilo Děčín do dvou odlišných částí - rozsáhlost a reprezentativnost zámeckého komplexu nápadně kontrastovala se skromnými poměry a poddanskou podřízeností města. V důsledku vývoje po polovině 17. století ztratil Děčín postavení, které měl v I6. století, a přeměnil se v malé nevýznamné město. Roku 1707 zasadila vrchnost smrtelnou ránu městskému pivovarnictví vybudováním nového panského pivovaru v Podmoklech. Požár v roce 1714 zničil 53 domů a další požár, který město postihl v roce 1749, znamenal pak skutečnou katastrofu: až na deset domů shořelo prakticky celé město. Jeho obnova probíhala velmi zvolna a skončila až kolem roku 1765: ve 189 domech žilo 1007 obyvatel. Již tehdy bylo lidnatější nedaleké městečko Jílové a do roku 1806, kdy se v Děčíně uvádí 1019 obyvatel, přerostly město populačně také obce Libouchec a Tisá. Na početní stav domů a obyvatel, srovnatelný s dobou na přelomu 16. a 17. století, si Děčín musel počkat až do třetí čtvrtiny 19. století. Během válek, které vedla rakouská monarchie v 18. století, se na zámku střídaly francouzské, pruské a císařské posádky. Po zrušení pevnostního statutu zámku provedl Václav Josef Thun koncem 18. století rozsáhlou přestavbu sídla do dochované klasicistní podoby. Na rozdíl od stagnace města se úspěšně rozvíjela hospodářská činnost Thunů zaměřená na dvorové a lesní hospodářství, pivovarskou výrobu a na prodej vína. S postupným omezováním režijního hospodaření začaly být dvory pronajímány (ve větší míře od šedesátých let 18. století) a půda uvolňována. Na rozparcelovaných lesních a dvorových pozemcích založili Thunové několik dominikálních vsí (Maxičky, Ostrov, Popovice, Václavov, Marjanín, Kámen, Jakuby) a některým starým obcím umožnili rozšíření (Rytířov, Jílové at.). Stavební činnost vrchnosti se orientovala na výstavbu zemědělských, lesnických a loveckých objektů (mj. lovecký zámeček Kristin hrádek). Významnou měrou přispívali Thunové k přestavbám kostelů na panství (Nebočady, Rozbělesy aj.) a k zakládání kostelů nových (např. Chrást, Javory, Dolní Žleb) i ke zřizování a výstavbě škol. Na objeveném pramenu vody s léčebnými účinky v Horním Žlebu založil Jan Josef Thun v roce 1777 lázně sv. Josefa. Ekonomickým centrem panství se v průběhu 18. století stala malá levobřežní osada Podmokly (1793 pouze 11 poddanských domů), obklopená rozsáhlými dominikálními pozemky. Nacházel se zde největší thunský dvůr, pivovar, pila, šmelcovna rud a také lovecký dvůr se zbrojnicí. Do roku 1823 přenesli Thunové z děčínského zámku do Podmokel veškerou správu panství a roku 1832 zde zřídili poštu. S nejrůznější podporou vrchnosti se vesnice děčínského panství v 18. století rychle hospodářsky rozvíjely a rostly stavebně i populačně. Pro značnou část obyvatelstva vsí u Labe se stala hlavním zdrojem obživy plavba a děčínským měšťanům tak vyrostla ve venkovských plavcích silná konkurence. Těžiště obchodování po Labi se přesunulo na poddané, kteří se sdružili v gildu s hlavním střediskem ve Weiheru, levobřežní vesnici ležící proti Děčínu. V roce 1799 spojila venkovské a městské plavce a obchodníky účast na vzpouře proti výjimce ze zákazu vyvážet ze země obilí, která byla udělena Litoměřickým (lodě byly v Děčíně zadrženy a obilí z větší části rozebráno). Přímou správu děčínského panství vykonával v letech 1808 -1844 František Antonín Thun (1786 -1873), osvícenecky vzdělaný hospodář a pokrokový reformátor. Racionalizoval vrchnostenské dvorové hospodaření a uvolněné pozemky a budovy nabídl k dalšímu stavebnímu rozšiřování vsí a k zakládání výrobních podniků. Prvním průkopníkům industrializace poskytl mnohdy i přímou materiální podporu. Nejstarší manufaktury a továrny vznikly ve vsích kolem Děčína (Březiny, Staré Město, Podmokly, Oldřichov, Bynov atd.). Ze dvanácti podniků postavených na panství do roku 1848 se v samotném městě nacházely kromě thunského průmyslového mlýna (Zámecký mlýn) pouze dva: první byla přádelna bavlny, založená na východním okraji města podnikateli Mattauschem a Richterem z nedalekých Verneřic již roku 1802. S novými Thunovými snahami bylo spojeno také vykupování robot (od 1823) a intenzivní péče o rozvoj školství, která vedla mimo jiné k založení rolnické školy v Libverdě roku 1850. Vytvořením podmínek pro růst vzdělanosti, pro rozšiřování podnikatelské činnosti a pro nástup průmyslové výroby se František Antonín Thun podstatnou měrou zasloužil o rychlý hospodářský, sociální a kulturní rozvoj Děčínska. Thunův význam se projevil i v jeho volbě starostou města (1850 - 1854). V době Františka Antonína Thuna, k jehož synům patřil také Lev Thun, známý představitel protimetternichovských reformačních sil v Čechách, se děčínský zámek stal jedním z nejvýznamnějších středisek společenského a kulturního života v severních Čechách. V liberálním ovzduší naplněném zájmy o umění a vědy i o obecné politické otázky se zde potkávali členové panovnických rodů s nejrůznějšími odborníky a politikové s umělci. Roku 1835 přijal pozvání do Děčína Fryderyk Chopin. Zájem Thunů o českou otázku a jeich kontakty s předními osobnostmi obrozujícího se národního života (J.Dobrovský, V. Hanka, F. Palacký atd.) přivedly do Děčína řadu významných návštěvníků. Náležel k nim i Antonín Mánes, který u Thunů pobýval roku 1826 v roli učitele kreslení. Když si v roce 1839 prohlédl František Palacký děčínský zámecký archiv, doporučil k jeho uspořádání mladého historika V. V. Tomka, který se stal autorem prvních česky psaných dějin Děčínska (na zdejší pobyt vzpomenul později ve svých pamětech). Zámecká knihovna plnila tehdy rovněž funkci veřejné knihovny. Četná divadelní představení a oblíbené výstavy květin v zámecké zahradě přitahovaly pozornost jak zámeckých nebo lázeňských hostů, tak i obyvatel města či obcí děčínského panství. Pro nový rozvoj města i okolních vsí měla velký význam výstavba silnic, zahájená ve dvacátých letech. Silnice přes Českou Kamenici do Rumburka, dále silnice do Teplic a později i do Benešova n. PI. a Litoměřic odstranily izolovanost Děčína a umožnily růst obchodu a dálkové dopravy. Od čtyřicátých let stoupal také význam říční dopravy, zejména po zavedení paroplavby. První parník připlul do Děčína roku 1838 ze Saska a v témže roce byla zahájena mezi Děčínem a Drážďany pravidelná osobní přeprava. Od padesátých let se rozvíjela také nákladní paroplavba, jejíž význam ještě vzrostl po zavedení řetězové paroplavby (1871). V době, kdy se doprava začala rozvíjet, byly strženy děčínské hradby včetně všech městských bran (1830 - 1838) - ačkoli počet obyvatel stále ještě stagnoval, chyběly Děčínu pozemky. Tento trvalý problém, s nímž byl od středověku spojen hospodářský život města, se nakonec v 19. a 20. století stal determinantou stavebního rozšiřování Děčína. Po zbourání hradeb zasáhly největší změny Labské předměstí, které začalo ve čtyřicátých letech zanikat, když řemeslnické a plavecké domky ustupovaly novým dopravním a skladištním stavbám (rozrůstající se přístaviště a později i železniční překladiště). Rozhodující předěl v dosavadním vývoji města a sousedních obcí znamenalo zahájení železniční přepravy z Prahy přes Podmokly do Dráždán v roce 1851. Samotnému Děčínu pak přiblížil železnici řetězový most (1855), který poprvé napevno spojil město s obcí Podmokly. Pronikavé změny, jež vyvolal rozvoj dopravy a průmyslové výroby na území na levém břehu Labe, se staly novým faktorem, který spolupůsobil na další vývoj Děčína i celého regionu. U počátků přeměny labského levobřežní z agrárního území na rušnou a rychle rostoucí obec Podmokly stál František Antonín Thun, který odstoupil k parcelaci na stavební místa rozsáhlé pozemky podmokelského dvora nazývané Lerchenfeld (dnes střed Děčína IV - Podmokel). Rozhodnutí o trase pražsko-drážďanské železnice předurčilo vznik Podmokel jako nové obce, která se roku 1850 konstituovala z deseti vsí a osad, s výjimkou Podmokel a Weiheru velmi malých. Mimo tento svazek zůstaly vsi Přípeř a Horní Žleb, který se zařadil díky svatojosefským lázním mezi vyhledávaná ozdravná místa. V duchu romantických idejí a s rozvíjející se dopravou začalo v polovině 19. století celé Děčínsko získávat oblibu jako kraj letních pobytů a cíl výletů zámožnějších obyvatel velkých měst v Sasku i v Čechách. Romantický název České (resp. Saské, Saskočeské či Českosaské) Švýcarsko pro labské pískovcové pohoří se stal obecně známým pojmem. Napojení Podmokel na jednu z nejdůležitějších železničních tratí v českých zemích podnítilo zakládání průmyslových podniků. Hospodářský rozvoj pak vedl k rychlé a intenzivní přeměně obce v dopravní, průmyslové a obchodní centrum. Přispěla k tomu i výhodná poloha v blízkosti saské hranice a propojení železniční a vodní dopravy, jejíž rozvoj podpořila také stavba zimního přístavu v Rozbělesích (1858). Budování dopravních systémů dovršila výstavba dvou dalších železničních tratí:1869 trati Podmokly-Děčín-Vansdorf (Česká severní dráha) a 1871 trati Podmokly-Duchcov (Duchcovsko-podmokelská dráha). V návaznosti na nové podmokelské nádraží (1864) vznikl obrovský komplex železničního uzlu. Dopravní stavby a provoz se zásadním způsobem podílely na formování Podmokel a na jejich stavebním vývoji. Ve výstavbě Podmokel, uskutečňované od r.1866 podle územního plánu, se v devadesátých letech prosadilo funkční oddělení průmyslo vé zóny, která našla své místo na pozemcích jihovýchodně od centra obce (půda někdejšího panského dvora, kterou Thunové na sklonku 19. století rozprodali). Rozsáhlou industriální zástavbou tohoto prostoru, ale i území podél Jílovského potoka, vyvrcholil mezi lety 1890 - 1914 průmyslový rozvoj v celé Děčínské kotlině. Odvětvová skladba zdejšího průmyslu byla velice pestrá (kovovýroba, strojírenství, elektrotechnika, potravinářství, textil, chemie, polygrafie atd.), dominantní postavení však nezískalo prakticky žádné odvětví. Velmi významné místo zaujala v roce 1911 založená elektrárenská společnost NEW (Nordböhmische Elektrizitätswerke) v Podmoklech, nyní SČE, a.s. Hospodářský rozmach Podmokel se odrazil jak v rychlém růstu počtu domů a obyvatel (již před r.1878 zde žilo více lidí než v Děčíně), tak v rozvoji obchodu a školství i v kulturním a společenském životě. Obec získala všechny rysy a funkce města, jímž se roku 1901 stala i formálně (městský znak byl Podmoklům udělen r.1903). Ještě před vypuknutím první světové války bylo město Podmokly dobudováno jako hodnotný urbanistický a architektonický celek, zahrnující cenný soubor secesní architektury. Oproti Podmoklům, jimž dala tvář sama průmyslová revoluce, se Děčín vyvíjel značně odlišně, neboť zde nevznikly větší průmyslové podniky. Pouze rozvoj dopravy a obchodu, který navázal na starší tradice a stal se rozhodujícím faktorem v dalším vývoji Děčína, přibližoval obě města jako společný městotvorný prvek. Správní funkce Děčína byla podstatně posílena, když se stal roku 1850 sídlem nových orgánů státní správy a centrem politického okresu (zahrnoval soudní okresy Děčín, Benešov nad Ploučnicí a Českou Kamemenici). Na železniční síť byl Děčín napojen až v roce 1869, a to již zmíněnou tratí z Podmokel do Varnsdorfu, která přecházela Labe po železničním mostě. Roku 1874 pak byla otevřena trať z Lysé nad Labem (Rakouská severozápadní dráha), která z Děčína pokračovala po druhém železničním mostě přes Labe do Prostředního Žlebu, kde se napojila na levobřežní dráhu do Drážďan. Na železnice navázala výstavba labských překladišť, zejména velkého překladiště Rakouské severozápadní dráhy v Loubí (1880). Díky výstavbě dopravní sítě se Děčín zbavil své provinční uzavřenosti a v důsledku propojení železniční a lodní dopravy se stal dokonce jedním z nejdůležitějších dopravních uzlů na území Čech. Dopravní funkce města podstatně ovlivnila jeho stavební vývoj. Železniční tratě a drážní zařízení zaujaly rozsáhlé plochy a vymezily směry nové zástavby. Z této situace vycházel první územní plán rozvoje města (1874). Nová zástavba se soustřeďovala v polohách severně a východně od města, zejména podél žlebské trati, později i na jižním úpatí Kvádrberku. Dostavbami některých ulic a četnými přestavbami domů se do roku 1914 změnilo také centrum Děčína včetně náměstí. Výstavba nových škol, především středních dokreslovala neprůmyslový charakter města. Vznikly zde pouze menší výrobní podniky, neboť k budování velkých závodů chyběly pozemky. Industriální výstavbě zabraňoval také vytrvalý zájem Thunů ušetřit prostor, uprostřed něhož stál jejich zámek, veškerých projevů průmyslové výroby. Tak jako Podmokly, stal se i Děčín významným centrem turistického ruchu i kulturně společenského dění. V obou městech se zahušťovala sít služeb (hotely a hostince, peněžní ústavy, doprava) a vznikala nová kulturní zařízení (kina, divadlo, spolkové domy, muzeum), pořádaly se hospodářské a průmyslové výstavy (v Podmoklech poprvé r.1897, v Děčíně v r.1888), rozrostla se řada novin a časopisů, které zde vycházely (první byl r.1856 „Tetschner Anzeiger“). Od roku 1897 spojovala Děčín s Podmokly koněspřežná doprava. Po prvních pokusech o zavedení veřejné autokarové přepravy (1906,1910) obstarávala od roku 1923 pravidelné autobusové spojení obou měst první městská dopravní společnost (Elbestädtische Verkehrsunternehmen). Události první světové války a politický vývoj na podzim 1918 (tzv. Provincie Deutschböhmen) se v Děčíně a Podmoklech projevily tak jako v ostatních severočeských městech s převahou německy mluvícího obyvatelstva (vytvoření německé okresní národní rady a tzv. Brügerwehru). Československé vojenské oddíly pak 13. prosince bez odporu obsadily obě města. Život dvojměstí se po vzniku Československé republiky prakticky nezměnil. Nová státní správa přivedla do Děčína více českého obyvatelstva a podpořila investiční výstavbu. Teprve ve dvacátých a třicátých letech byl v podstatě naplněn územní plán rozvoje Děčína, jehož části byly stavebně propojeny a rozšířeny o novou zástavbu, zejména v prostoru bývalé zámecké zahrady. Roku 1932 odprodali Thunové zámek státu a odstěhovali se do nedalekého Jílového; zámek v Děčíně byl využíván od té doby až do roku 1991 jako kasárna. Ve městě vznikla po r. 1918 také řada nových veřejných budov a škol, které ještě zvýraznily ráz Děčína jako střediska administrativy a školství. Hospodářský a stavební vývoj Podmokel po roce 1918 byl oproti Děčínu daleko dynamičtější. Poválečnou bytovou nouzi řešila intenzivní výstavba, která svým tempem ve dvacátých letech učinila z Podmokel město s jedním z nejvyšších ročních přírůstků domů v republice. Připojením obcí Chrochvic, Dolního a Horního Oldřichova se Podmokly rozšířily také územně (1923). Rozdílnost poměrů v Děčíně a Podmoklech se projevila ve vývoji počtu domů a obyvatel: lidnatější Podmokly brzy přerostly Děčín i v počtu domů a rozdíl z roku 1910 (v Děčíně 10640 obyvatel v 759 domech, v Podmoklech 13412 obyvatel v 851 domech) se do roku 1930 ještě prohloubil (v Děčíně 12855 obyvatel v 1037 domech, v Podmoklech 22658 obyvatel v 1730 domech). Protože se obě města různila také v sociální a národnostní skladbě obyvatelstva, lišily se i jejich společenské a kulturní poměry. V Podmoklech tvořili podstatnou část obyvatelstva tovární dělníci, silnou složku představovali zaměstnanci v dopravě, drobní řemeslníci a obchodníci, kdežto úřednická vrstva zde byla méně početná. Ve skladbě děčínského obyvatelstva chybělo naopak výraznější zastoupení dělnických profesí; nejpočetnější skupiny tvořili obchodníci, úředníci, zaměstnanci a pracovníci v dopravě. Zatímco v Podmoklech (Bodenbach) tradičně žilo poměrně dost českého obyvatelstva (kolem 18-20 %), v Děčíně (Tetschen) byla česká minorita zastoupena méně a k jejímu posílení došlo až po r.1918. Sociální a národnostní poměry se odrazily i v politickém životě, neboť Děčín se stal již na přelomu století jedním z center německých nacionálních hnutí. Silný vliv nacionálních stran poznamenal pak politický vývoj před rokem 1938 (v roce 1934 poprvé vystoupil v Děčíně Konrád Henlein). Na podzim roku 1937 byla na Děčínsku zahájena výstavba linie lehkého opevnění a na jaře 1938 byl posílen hraničářský prapor sídlící na zámku. Dne 3. října 1938 obsadilo německé vojsko obě města, která tak byla na základě mnichovské dohody připojena k Německu. Z odtrženého dvojměstí muselo odejít do vnitrozemí několik tisíc Čechů. Významným vývojovým mezníkem se pro obě města stal rok 1942, kdy byl z nařízení německé správy úředně spojen Děčín s Podmokly a s obcí Starým Městem, a to pod názvem Tetschen-Bodenbach. Vzniklo tak jedno z největších měst v severních Čechách. Přes dosavadní samostatný vývoj se sloučení ukázalo jako výhodné pro všechny tři subjekty. Až na samém sklonku druhé světové války došlo k poškození města: 8. května 1945 zničilo bombardování sovětskými letouny několik budov a v noci z 8. na 9. května utrpěl Děčín další škody, když oddíly SS zapálily arzenál muničních vozidel soustředěných k zablokování komunikace východně od náměstí. Dne 9. května 1945 dorazily do Děčína oddíly polské armády a do Podmokal armády sovětské. Po osvobození došlo k vysídlení německého obyvatelstva a do města přišli noví čeští osídlenci. V roce 1947 byl městské aglomeraci potvrzen nový společný název: Děčín. V následujících desetiletích bylo k městu postupně připojeno padesát příměstských obcí i vzdálenějších osad a v roce 1981 se utvořením tzv. Velkého Děčína (Děčín I -XXXV) integrační proces dovršil.Ačkoli hlavním cílem integrací bylo získat dostatečné zázemí pro další hospodářský a stavební rozvoj města, průmyslový potenciál výrazněji nevzrostl a výstavba nových sídlišť byla zahájena až kolem roku 1960. Tehdy se Děčín stal centrem velkého okresu, který zahrnul také území celého Šluknovského výběžku (bývalý okres Rumburk). Po invazi sovětských vojsk v roce 1968 obsadily děčínský zámek vojáci okupační armády, kteří zde setrvali do roku 1991. V sedmdesátých a osmdesátých letech se bytová výstavba koncentrovala již převážně do okrajových částí města. Na pravém labském břehu byla postupně vystavěna panelová sídliště Kamenická, Staré Město, Boletice a Březiny, na podmokelském břehu Labe vznikla sídliště Želenice a Bynov. Uskutečnila se výstavba řady potřebných budov a zařízení (dvě koupaliště napájená termální vodou, letní kino, sportovní hala a krytý zimní stadion, pět nových škol i další školská a zdravotnická zařízení, obchodní dům atd.), některé průmyslové závody se rozšířily a modernizovaly. Zásadní přeměnou prošel střed Děčína, který necitlivým urbanistickým řešením ztratil svůj středověký půdorys. V historickém jádru města bylo v šedesátých letech asi 30 % staré zástavby strženo a postupně nahrazeno mnohopodlažními panelovými domy, nákupními středisky atp. Značné změny doznala dopravní síť: rozšířilo se překladiště Loubí i městská doprava (1950-1973 též trolejbusy), byl vybudován nový silniční most přes Labe a v souvislosti s výstavbou rychlostního koridoru byla v současnosti zahájena rekonstrukce železničního systému. Nejnovější kapitolu v životě města otevřely společenské změny po roce 1989. V nových podmínkách se vzhled Děčína výrazně mění nejen četnými rekonstrukcemi stavebního fondu, ale také rozvojem podnikatelské činnosti, s níž je spojeno i zahušťování sítě obchodu a služeb. Mnohá zařízení slouží zahraničním i domácím turistům přicházejícím za krásami zdejší přírody a krajiny. Otevření hranic po pádu komunistického režimu povzbudilo rozvoj cestovního ruchu a posílilo historický význam Děčína jako pohraničního města a obchodního střediska.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

děčín

(jiiiik, 31. 5. 2015 23:23)

moc pěkný článek

ehm..

(Markéta, 6. 10. 2011 15:04)

Stručné? jestli je tohle stručné tak já jsem Čínský bůh srandy...

souhlas

(čiko, 17. 4. 2013 21:55)

Můj kamarád se to má naučit nazpaměť :D

Re: souhlas

(Bobros, 13. 12. 2013 13:40)

nic ve zlém, ale je to stručné...

Re: ehm..

(, 15. 4. 2014 18:15)

Vzhledem na historii Děčína velice stručné

užitečné

(kikina, 29. 3. 2014 9:32)

Jeto zajimavé velmi

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA